Den odjezdu – Pátek 20.5.
Půlrok se s půlrokem sešel a my opět vyrážíme do rumunských hor se čtyřmi Gladiatory X8, Jumbem 720 a Gladiatorem 510. Pokud místní podmínky dovolí, budeme každý večer psát online deník a sdílet fotky.
Do Rumunska na jaře nebo na podzim? – Sobota 21.5.
Poslední roky jsme do Rumunska vždy vyráželi na přelomu září a října, je fakt, že v tomto období je počasí v Karpatech nejstabilnější a s velkou pravděpodobností trefíte týden, kdy se na obloze neobjeví ani mráček a užijete si jedinečné babí léto v nádherných horách. Jarní výprava je nejistota, a o to možná větší dobrodružství. Když vyrazíte moc brzy, což se po dlouhé zimě lehko stane, můžete narazit na sněhové závěje na vrcholcích, popadané stromy, cesty stržené velkou vodou a překvapení v podobě čerstvého ranního sněhu. Na druhou stranu po suchu jezdit nebudete. Koryta plná vody a balvanů, výjezdy zaplněné čerstvými nánosy bahna, to vše je jarní dobrodružství. Letos jsme neodolali a vyrazili jsme poslední květnový týden. Cestu tradičně plánujeme na noc z pátku na sobotu. Po zhruba dvanácti hodinové cestě kdy jsme se střídali v řízení jsme dorazili do nového, na první pohled hezkého penzionu. Jasně, že neodoláme a po bohaté snídani vyrážíme. Je to první den,nikdo z nás se po cestě v autě moc nevyspal, takže rozumně! Jarda na X8 nás vede hned prvním stoupánim asi 200m od penzionu, výjezd je parádní, ale zhruba po dvou kilometrech končí a my se vracíme zpátky k cestě. Takhle nacházíme ještě několik zajímavých výjezdů, brodů a kamenitých cest. Poslední z nich je trefa, která nás dovede prudkým stoupáním na vrchol Muntele Mic. Vrcholové focení nám překazila prudká bouře, která nás zahnala zpátky do lesa a nasměrovala do údolí. Závěrečný sjezd jsme si okořenili několika zajímavými véčky a pak už jen krátká rychlostní vložka zpátky do penzionu. Výjimečně se nám podařilo nastavit první den tu správnou laťku, užít si nabídky jara v Karpatech a v klidu se vrátit ke skvělé večeři.
Neděle 22.5.
V neděli nás přivítalo slunečné, téměř letní ráno bez jediného mráčku na obloze. Po předchozí probdělé noci jsme se konečně pořádně vyspali a nastalou pohodu jsme si ještě prodloužili dlouhou snídaní. V hlavě už jsme měli trasu, kterou jsme znali z předchozí podzimní výpravy a byli jsme zvědaví co s ní zima udělala. Pár metrů za vesnicí vyjíždíme na hřeben, který pozvolna stoupá až na nejvyšší vrcholky. Tahle hřebenovka je jednou z nejpopulárnějších tras této lokality. Dostat se na vrchol znamená překonat sérii extrémních výjezdů a sjezdů. Hned první výjezd tvoří hluboké véčko klikatící se mezi stromy, balvany a kořeny, to vše na úzkém, strmém hřebenu a na pěkně promáčeném jarním jílu. V dalších výjezdech se střídá kamenitý terén s nánosy bahna a listí, uklouzaných kořenů a popadaných stromů. Pořád jsme na hřebenu, kde každá chyba znamená nebezpečí pádu do hlubokého údolí na jedné nebo druhé straně. Jednoznačně se ukázalo, že po zimě byla celá trasa náročnější jednak promočeným a mazlavým povrchem a také množstvím materiálu splaveného tajícím sněhem. Tahle etapa vyžadovala dokonalou souhru a spolupráci celého týmu. Na vrcholu nám byla odměnou rozkvetlá louka, jarní sluníčko a nepřekonatelné panorama rumunských Karpat. Po pozdním obědě následovaly rychlé pasáže po vrstevnicích. Terén se střídal , přecházel z mokrého bahnitého povrchu s množsvím hlubokých kaluží až k úsekům plných kamení. V závěru dne nám hory stihly ukázat svoji sílu, počasí se změnilo z minuty na minutu a cestou zpět nás osvěžil pořádný liják.
Pondělí 23.5.
Pondělní ranní předpověď počasí slibovala 28°C a jasnou oblohu. V kombinaci se včerejším deštěm to znamenalo ideální podmínky pro offroad. Na ranním brifingu jsme se dohodli, že vyrazíme na nejvyšší vrcholky. Naplánovali jsme kilometrově dlouhou etapu, která začala dlouhými přejezdy po nekonečných, ale rychlých šotolinových cestách. Naše představa byla držet se co nejdéle páteřní cesty a na vrchol vystoupat po holých nezalesněných pláních plných kamení. Po několika neúspěšných pokusech se nám podařilo najít cestu, která nás prudkými výjezdy přivedla již na vysokopoloženou mýtinu. Měli jsme výhled pouze na protější stráně, ale bylo jasné , že nejsme daleko pod vrcholem. Prodírali jsme se čím dál tím hustším a nižším divokým porostem a pomalu začínalo být jisté, že další postup nebude jednoduchý. Terén byl silně podmáčený a s přibývající nadmořskou výškou stále strmější. Přesto nám ofrouďácký instinkt velel pokračovat. Naplno jsme využívali vlastnosti našich strojů a znovu se potvrdilo,že bez týmového ducha není možné podobné expedice uskutečnit. Ve výšce 2150 m n.m. se před námi rozevřela „severská tundra“. Kleč, tráva, skála a sníh. Vzhledm k tomu , že na tento hřeben nevede žádná cesta, ani turistická trasa, o to větší byla naše radost z jeho zdolání. I cesta zpět byla tak náročná, že jsme se vrátili těsně před setměním.
Úterý 24.5.
Hard and heavy… Jestli něco můžeme označit tímto termínem, tak dnešní den. Už od rána obloha nevěstila nic dobrého a vzhledem k tomu, že nás čekala oprava Marcelovi poloosy, vypadalo to spíš na odpočinkový den. Kolem poledne se déšť zmírnil, stroje byly připraveny a tak nezbývalo, než se navléknout do nepromoků a vyrazit. Viděli jsme, že dnes to rozhodně není na nějakou vrcholovou výpravu, takže první šotolinová cesta za vesnicí a hurá nahoru. Po chvíli se nám vpravo nabídl výjezd potokem, který ze začátku vypadal jako cesta pro svážení dřeva. Jarda vyráží v náročných podmínkách jako první, samozřejmě po pár metrech zmizely náznaky cesty a navíc začíná znovu hustě pršet. Je jedno jestli ve vodě stojíte a nebo na vás padá shora, prostě ji máme úplně všude. Pomalým tempem se začínáme prodírat vzhůru přes volně napadané balvany a skalnaté římsy, kolem vzrostlých i popadaných stromů, místy až po kolena vodě. Bezesporu nejnáročnější to má první, protože musí nejen překážky překonávat, ale v zarostlém korytě najít optimální stopu. Dvě hodiny skvělého a opravdu náročného offroadu nám daly zabrat. Pauza v nekonečném lijáku a hromobití nebyla určitě tak příjemná jako v předchozích dnech kdy jsme se fotili na sluníčku. Zážitky však byly tak silné, že nám nevadila voda stékající za krk, ani ždímání rukavic, které stejně nemělo žádný smysl. Před sebou jsme měli ještě asi 200 metrů velmi prudkého, kamenitého výjezdu nad nímž se už rýsoval hřeben. Na vrcholku jsme narazili na lesní cestu a zdálo se, že máme vyhráno. Frčeli jsme po hřebenovce směrem k vesnici a začínalo nám docházet, že rozmáčená kluzká jílovitá cesta, která je za sucha možná až nudná, povede brzy taky z kopce. Stále jsme byli poměrně vysoko. Po necelém kilometru to přišlo. Za daných podmínek to nebyl sjezd, ale padák, navíc véčko, naštěstí ale ne příliš hluboké. Udržet čtyřkolku v rozporu nebylo myslitelné, proto bylo bezpečnější pustit jednu stranu do véčka. Úskalím byly prohlubně na dně véčka. Při už tak velkém náklonu se čtyřkolky stavěly na předek. Takový sjezdík vyžaduje velmi citlivou práci s brzdami a opravdu velké offrouďácké srdce. Po příjezdu jsme obsadili kotelnu penzionu, kterou nám majitel nabídl na usušení. Tam jsme se svlékli skoro do naha, protože na nás nic suchého nebylo . I když dnešní etapa byla na kilometry krátká, zážitky byly silné a nezapomenutelné. Všem můžeme určitě doporučit. Nebojte se deště, dobře se oblékněte a vyražte.
Středa 25.5.
Středa vypadala zpočátku podobně jako úterý. Zatažená obloha, mraky a vítr, ale nepršelo. Chvíli jsme rozmýšleli jak se dnes obléknout, ale zdálo se že by možná pršet nemuselo. Vyrážíme směrem k rozcestí kde jsme včera končili prudkým sjezdem. O pár desítek metrů dál nacházíme široký blátivý výjezd a pod plným plynem zahajujeme dnešní dobrodružství. Rychlost samozřejmě brzy přestává stačit, přiřazujeme přední náhony a řadíme redukce. Výjezd je prudký, ale pořád jedeme a po chvíli jsme na hřebenovce. Tady už zase pro zábavu přichází na řadu zadní pohon a rozmáčené rychlé cesty. Po několika svižných kilometrech sjíždíme do dalšího údolí k zajímavému potoku. Vydáváme se potokem nahoru. Možná jen pro to co jsme zažili včera se nám zdá že postupujeme poměrně hladce. Zdání ale klame. I když se nás Marcel zepředu snaží povzbuzovat hlášením do vysílačky, že cesta je dobrá my vzadu už na vlastní kůži pociťujeme, že nedělní vyjížďka to rozhodně není. V takovém terénu se ukazují výhody strojů s delším rozvorem, které s větší stabilitou překonávají krkolomné pasáže, nepadají na řídítka a nestaví se na zadní. Opět jsme si užili skvělý a náročný offroad a zítra… Poslední den ježdění
Den odjezdu – Čtvrtek 26.5.
Poslední den je vždycky trochu smutnější. Mísí se v nás pocity kdy si chceme všechno ještě naposledy užít, ale dobře víme že nás čeká mytí čtyřkolek, balení a noční cesta domů. Začínáme výjezdem na zříceninu Turnu Ruinei, která v našem programu každoročně nesmí chybět. Pár fotek na sluníčku a po hřebenovce naplánovaný okruh. Úplnou náhodou jsme nalezli trochu skrytý, ale dobře vypadající výjezd, o kterém víme že jsme ho ještě nejeli. Táhne se krásně dlouho, střídají se prudší a mírnější pasáže, véčka, bahno, kamení. Po pár kilometrech vyskakujeme na širokou a rozblácenou hřebenovku a snažíme se uzavřít okruh směrem k vesnici. Už se nebudeme pouštět do nějakých extrémů, ale chceme si užít poslední kilometry táhlých driftů a bláta vysoko odletujícího od kol.
Závěrem nebudeme hodnotit naše zážitky a dojmy, protože ty jsou jako vždy skvělé. Pro nás pro všechny je to dovolená, kdy si vyčistíme hlavu od všech starostí všedního dne a zapomeneme na okolní svět. Kdybychom měli posoudit jestli je Rumunsko lepší na jaře nebo na podzim asi dojdeme k závěru, že všechno má svoje. Na podzim jsou kratší dny, ale stabilnější počasí, na jaře se dá jezdit déle do večera, ale počítejte s častými přeháňkami, podmáčeným terénem a se sněhem na vrcholcích. Takže jestli jsme někoho inspirovali, tak nás to těší a offroadu zdar!
