Od roku 2003, kdy jsme někdy i dvakrát ročně vyjeli s upravenými off-road auty do karpatských hor, jsme se na zakládě získaných zkušeností rozhodli, že podobnou výpravu uskutečníme i s ATV. Další důvod byl že Jarda Lom ze Žamberka vyzkoušet nově prodávané CFMOTO čtyřkolky v pořádně těžkém terénu. Do dnešního dne jezdíme každým rokem testovat nové modely značky CFMOTO. Zajímavostí je, že původní Lubošův Gladiator 510 s námi jezdí dodnes. Na jeho (zatím) poslední expedici se můžete podívat ZDE!
Zadání expedice
Zadání je jednoduché a podobné autům: dostat se co nejvýš, nejezdit stejnou cestou zpět a užít si přírodu i domorodce. Dali jsme se dohromady a bylo nás devět chlapů a jeden otec s nastávající snachou. Chlapi měli jezdit, opravovat a zbylí dva měli nakupovat jídlo, benzin a případně i pozornosti pro naše v Čechách opuštěné a především vyhledávat ubytování. Chlapi se do styku s obchodní sítí téměř nedostali, a když, tak až pozdě večer. Byli jsme vybaveni na přežití ve volném terénu, avšak jen v případě nouze. Využívali jsme nám milé možnosti vrátit se večer do penzionu, osprchovat se, zhodnotit den, najíst se a naplánovat zítřek. Ti chlapi byli Jarda, Martin, Luboš, Radek, Marcel, Tomáš, Myšák, Honza V. a Honza B. Pro úplnost i Josef a Zuzana.
Dalším zadáním pro výpravu bylo otestovat ATV z čínské produkce. Zvolili jsme tedy Gladiator 510RX s Jardou, Martinem, Lubošem, Tomášem, Radkem a Mišákem (na pneu s nejhrubším šípovým vzorkem), JourneyMan 320LC s Marcelem, Kawasaki 750 s Honzou V. a Honza B. jel na Polarisu Sportsman 500. Mimo to bylo vybavení GPS u Jardy a Tomáše (ve vodotěsném pouzdře na řidítkách), všichni jsme měli v přilbách interkom a chráničů, co se na nás vešlo. Počasí bylo spíše tropické nad třicet pět stupňů, ale i déšť nám stačil upravit terén. Dopravovali jsme se na místo patrolem s dvouplatovým přívěsem a s pěti ATV, transportér a valník s dvěma ATV, patrol s vlekem s jedním ATV a tranzit s Polarisem uvnitř. Dálnice vede až do Debrecénu a dále do Satu Mare a Baja Mare. Naše první zastávka byla ve vesničce Desesti na cestě do Sighetu Marmatiei.
Kontrola pohlaví. Kráva nebo býk?
Proč zrovna zde? To je jednoduché. Byli jsme v teritoriu, kde jsme chtěli být. Byla tu benzinová stanice, byl tu obchod a narazili jsme na první anoncovaný penzion, který měl dost velý dvůr a nakonec i milou babku. Pro večerní posezení tu byl příjemný altán. Za dům s vybavenou kuchyní, třemi koupelnami a spoustou koberců si řekla 10 eur za noc a osobu a už byla láhev slivovice od ní v altánu. S naleštěnými stroji sjme vyrazili v neděli do terénu, který ihned po sjezdu z asfaltu vypadal, že se s námi mazlit nebude. Mašiny se po pár metrech zabalily do bláta, tím i do jakési lesní mimikry. Ty původní barvy byly dost přírodní, u všech různé odstíny zelené nebo maskovací až na Polaris, který byl původně červený. V rumunském terénu je to barva na nic, protože řidič potom u každého stáda krav kontroluje, co mají zvířata mezi nohama a přemýšlí, jak se zbaví případného podrážděného či zdivočelého býka.
První den jsme zbystřili, až když se Martin v jednom stoupacím véčku sklouzl napříč a ATV se převalilo přes bok zpět na kola a náš těžkooděnec se orientoval až po zařvání spolujezdců. Číňan se nechal osedlat a pokračovali jsme s větší opatrností a za spolupráce ostatních při průjezdu citlivých partií.
V suchém terénu, mimo další drobné překážky jsme se nakonec dostali do prudce klesajícího véčka širšího než naše rozchody. Po decimetrech jsme se dodrncali až na lesní cestu (forestierku – forest road) a dále na asfalt. Po dvaceti kilometrech plných vlásenek, za velkého údivu a radosti domorodců jsme dorazili osmdesátkou do penzionu.
Složitá situace
Po tom co první den ihned po vstupu do terénu dostala celá výprava najevo, že bez dobréfyzičky se osm hodin ve stupačkách jet nedá, byl druhý den spíš hřebenový s loukami a forestierkami, plný prudkých lučních výjezdů a stejně prudkých sjezdů na suchém podkladě, avčak se spoustou až půlmetrových mravenišť, která dokážou hlavně na zadním kole udělat pěkné nepříjemnosti. A tak se Honzovi B. stalo, že po prudkém sjezdu z nádherné vyhlídky stačilo trochu nepozornosti mezi mraveništi a Polaris byl na řidítkách. Situace byla trochu složitá v tom, že někteří již byli dole a ostatní stali na brzdách a nemohli v prudkém sjezdu ATV opustit. POlaris byl obrácen proti kopci a přišel jen o sklíčko na blinkru.
Koupel v chladném horském potoce upravila hladinu adrenalinu a po krátkém odpočinku jsme pokračovali opět do strmého kopce. Terén byl vybrán nový, bez předchozích třeba i automobilových zkušeností. Skončili jsme v potoce s až metrovými balvany v před odpoledne (jejich času šest) a při pohledu a pěším průzkumu bylo všem jasné, že se domů dnes večer nedostaneme. Necelé dva kilometry potokem jsme překodrcali asi za tři hodinky bez ztráty květinky. Domů do penzionu jsme mastili opět až téměř spanilou jízdou s neustálým zdravením místních obyvatel.
Oprava na kameni
Po dvou nocích jsme se rozloučili s dojatou babkou a přemistili se na třetí off-road den do padesát kilometrů vzdáleného Ieud. Jiný penzion nám vybrala naše doprovodná skupina: opět na dvorku parking, opět prostorný altán a tady byla možnost i večeřet. Odpolední výjezd dlouhou prašnou cestou pokračoval potokem nahoru k velkému údivu místních dřevařů, kteří by si tam s koňem asi netroufli. Pronásledovali nás nejen zoufalým pohledem, ale i fyzicky. Po půdruhém kilometru uvěřili, že na to máme a vrátili se potokem zpět. I nám stoupnul hřebínek, ale po výjezdu z potoka následovalo blátivé prudce stoupající véčko a zase nám některým spadnul. Tady už 320 nemohla, a tak mu musela přispěchat na pomoc chlapská síla.
Při hledání výjezdu z nádherné paseky nám hřebínek klesl ještě více, když Myšák vypadl z bočního náklonu a ATV se koulel po stráni dolů a viděl ji jen Martin a Zuzana.
To však nebyl konec. Po těchto přemetech slyšíme od Martina do sluchátka, že ATV jede do kopce samo. Co jede, řítí se se zaseknutým plynem. Myšák stačil uskočit, ale po několika nárazech do mohutných stromů skončila mašina sice na kolech, ale s ohnutými rameny, utrženým závěsem nemluvě o dalších škodách. No co, nezbylo nic než daleko od domova v šest večer se do toho pustit, rozebrat, co se dá, narovnat na kamenech , co narovnat dje a co je utržené se svazuje stahovacím popruhem. Kupodivu Mišák nasedá. Díky Lubošovi a Radkovi pokračuje v jízdě a hned do prudkého stoupání po louce a my všichni za ním. Trneme, co ten popruh a co Mičákova psychika udělá s nalomenou čtyřkolkou. Dojeli jsme a naše první cesta vedla do místního konzumu na pivo.
Hodinu později
Neunikli jsme včak pozornosti našich vesničanů a za chvilku bylo před obchodem shromáždění obdivovatelů. Poté, co Martin enchal jednoho z nich řídit, jsme obdrželi pozvání do nejbližší roubenky, abychom mohli obdivovat rukodělnou zručnost a krásu různých výšivek, koberců a krojů rozvěšených po celé místnosti. Honza V. pořídil foto, a přestože jsme moc nerozuměli, vypadalo to, že jazyková bariéra neexistuje. V začínající příjemné noci unaveni připravujeme potravu a něco málo na posilnění.
Ve středu Jarda naplánoval hřebenovou trasu a výprava den zvládla. Ani v prudkém výjezdu po louce, kde mašiny měly co táhnout, nezklamaly. Ve včerejších zájmech o opravu a dojezd Mišáka jsme si nikdo nevšimli, že někde v houští jsme nahoře na horách zapomněli kompresor při foukání pneu na opravený ráfek havarované čtyřkolky. Program byl dnes lehčí a v pět odpoledne po návratu se vrcholová skupina rozhodla dojet nahoru pro kompresor. Pod vedením Jardy se Radek, Lukáš a Marcel vrátili spokojeni s již našlapanou trasou v osm hodin večer těsně před seměním. Časy jsme udávali české, ikdyž v Rumunsku bylo o hodinu více.
ATV na popruhu
Poslední den Jarda určil cíl – dostat se co nejblíže hoře Tibleš. Ta ční zasněžená jako třeba Gerlachovský štít nad panoramatem Nízkých Tater. Stoupání probíhalo nadmíru pohodově a spíše po forestierkách. Všichni očekávali plni napětí, že takto jednoduše nám ten den přeci nemůže projít. Nádherné výhledy ze stupaček na bolševnikové louce, kde jsme hledali „díru“ v lese, kterou bychom se dostali ven na další cestu, nám blyy odměnou za pohodový výstup. Průzkumníci se rozprchli a Honza V. skutečně objevil příjemný sestup a opět bylo vše vyřešeno a dále jsme všichni čekali, kdy přijde ta obligátní dennodenní facka a jak bude silná. Přišel nejdříve malý pohlavek, když Honzovi B. přestal fungovat startér a jeho prudké škubnutí za startovací šňůru znamenalo její konec. Náš dvorní mechanik Luboš ochotně rozebral pastorek a zjevná závada se nenašla, ale motor na první cvaknutí nastartoval. Jaké bylo ale naše překvapení, když po pár ujetých metrech následovalo prudké klesající véčko s jednou stěnou svislou.
Proč nemít červenou čtyřkolku
Tam jsme si užili všichni a po půl hodince spolupráce jsme z něho byli venku. Během té spolupráce však úsporný Honza B. vypnul svůj stroj a už nikdy jej potom nenastartoval. Tak tedy následovalo to, co tu ještě nebylo, a to je lanaření. Po prudkém nočním slejváku, kde na rovině byla jedna louže za druhou, se Honza B. svěřil na popruh Martinovi a ten všem ostatním předvedl, co 500 Číňan dokáže s ATV na popruhu. Až stádo krav Martina zastavilo a blátem zalepený Honza B. byl se svým červeným strojem odkázán na popruhu na to, že si ho nevšimne některý býk. Den, který se ještě nahoře zdál jako vyjížďka „leštěnek“, se opět stává adrenalinem. Dojíždíme domů, Honza B. se sprchuje v plné výstroji, aby ještě vše uschlo.
Díky všem
Je čtvrtek večer, nakládáme stroje, sedíme v altánu a trochu smutně hodnotíme. Bylo to nádherné, s nádhernou partou ochotných lidí s disciplínou až obdivuhodnou.
Bylo to nadimenzováno přesně podle našich sil a možností a bylo i dost zábavy, vtipu, a tak marně se snažím najít něco negativního. Nejde mi to. Máme spoustu fotek, spoustu natočeného materiálu především díky obětavosti Marcela a Honzy V.
V pátek po snídani okolo desáté vyrážíme v koloně stejnou cestou k domovu. Po vlásenkách v horách a rovině z Baja Mare jsme po pěti hodinách na hranicích kousek od Debrecenu a pak už po dálnici až do Brna. Odtud část expedice pokračovala do Žamberka a část do Prahy. Čínani v náročném terénu obstáli na jedničku, při velkém horku si raději odložili své parádní boční kryty a dělali jako by nic.
Co pro příště? Nechybělo nám nic, možná dodělat ty trháky na ruku, dobré gumy, dobrou náladu a můžeme vyrazit znovu. Chce to mít ale především toho objetavého Jardu, ty dva dvorní mechaniky Lukáše a Radka, ty fotografy Marcela a Honzu G., dva muzikanty Tomáše a Mišáka s kytarami, obětavého showmana Martina, dva průzkumníky Zuzku a Pepu a pisálka Honzu B. a další množství skrytých profesí jako lékař, psycholog, kuchař, navigátor, historik, přírodovědec apod. Všem patří veliký vzájemný dík a uznáni za to, že na expedici nemusí nikdo nic přikazovat, o nic prosit, snad jenom poděkovat bylo milé. Za celou expedici děkujeme panu Fabiánovi z firmy Journeyman za zapůjčení náhradních dílů k našim strojům. A hurá na Maramures 2008.
Text: Jan Bouček
Kompletní fotogalerie
